Na cestě světem narážíme na nesčíslné hranice: skutečné i domnělé, staré i nové, zjevné i neviditelné, průchodné i nepřekonatelné.
V odlehlém pohoří Pamír v Tádžikistánu obcházíme slaný příboj jezera Karakul. Vyplňuje obrovský meteoritický kráter v nadmořské výšce přes tři tisíce devět set metrů, a je tak jednou z nejvýše položených vodních ploch na světě. Kráčíme podél ostnatého drátu, který odděluje Čínu od Tádžikistánu. (Nová hranice: Tádžikistán před několika lety postoupil část svých nespoutaných hor Pekingu.) Šlapeme si to po silnici vybudované za sovětské éry, jež v minulosti vyznačovala divoké středoasijské pomezí zaniklé říše - a dnes slouží jako exotické hřiště pro movité návštěvníky ze Západu na horských kolech.
A konečně vysoko v Pamíru pročesáváme přízračné břehy studené pouště, která kdysi tvořila okraj pradávného moře: oceánu Tethys.
Paul Salopek
Sluncem ohřáté vlny oceánu Tethys se po nekonečné věky rozprostíraly kolem světa. Oddělovaly dva prvotní kontinenty: Laurasii na severu a Gondwanu na jihu. Neuvěřitelně pomalu, během časového období, jež se vymyká lidské představivosti, se následně obě zemské masy srazily a daly přitom vzniknout moderním pohořím Evropy (Alpy) a Asie (Pamír, Karákóram, Himálaj). Oceán Tethys se scvrkl. Pozůstatky dávné vodní spousty, kdysi obepínající zeměkouli, do dnešní doby přežily jako pouhé kaluže: Středozemní moře, Černé moře, Kaspické moře a vysychající Aralské jezero.
Ozvěny této srážky, k níž došlo před sto miliony let, v Pamíru zaznívají dodnes.
Některé z nejvyšších a nejrozeklanějších asijských vrcholků se stále chvějí. Zemětřesení a sekundární otřesy uvolňují obrovské laviny a způsobují mohutné sesuvy půdy do údolí.
Paul Salopek
To jsou povzdechy dávno mrtvého oceánu Tethys. Nesčíslné prameny vyvěrající ze skal, písčin podél řek a vysokohorských pastvin Pamíru mumlají: Pamatuj na mě.
